OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po pěti letech v Ostravě a podruhé během turné k „Liebe Ist Für Alle Da“ v ČR – tolik základní informace ohledně působnosti RAMMSTEIN v těchto krajích. Úvod zpestřila obrovská tlačenice u vstupu, zaviněná pravděpodobně časovým skluzem vzniklým pomalou stavbou pódia, a nepříliš invenční EBM kolovrátek COMBICHRIST, který se navíc musel vypořádávat s tradičním předskokanským údělem – špatným zvukem a sotva na třetinu puštěným aparátem. Půlhodinka, kterou toto norské těleso dostalo, byla na rozehřátí publika a zaujmutí místa tak akorát.
Po krátké přestávce se už ale na pódium probourali (doslova) všemi 12 000 návštěvníky očekávaní členové RAMMSTEIN. Scéna připomínala ponejvíce ze všeho jakousi starou továrnu či Verneovo Ocelové město a k části Ostravy, v níž je hala situována, se tedy více než hodila. Být to o pár set metrů dál, přímo v industriálním srdci Vítkovic, zážitek by byl ještě intenzivnější. Úvod dle předpokladů obstaral řízný song „Rammlied“ z aktuální nahrávky. Ideální skladba na úvod, dávající vzpomenout na kultovní „Rammstein“ z dávného alba „Herzeleid“, rozpohybovala natřískanou halu hned od počátku. Po „B********“ nastal první vrchol v podobě jedné z nejlepších písní z novinky - „Waidmanns Heil“ - při níž se poprvé naplno rozjela všemi očekávaná ohnivá show. Živě měla skladba neuvěřitelnou sílu a sborové „Die Kreatur Muss Sterben!“ mi zní v uších ještě teď. Ačkoliv „Liebe Ist Für Alle Da“ až tolik neholduji, musím uznat, že takřka všechny songy, které zde zazněly, fungovaly v koncertní podobě zcela spolehlivě. Kromě výše zmíněné bodovaly především kontroverzní „Pussy“, při níž Till Lindemann obřím pojízdným kanónem připomínajícím penis stříkal mezi obecenstvo jakousi pěnu, a pak také přídavek „Haifisch“, při němž klávesák Flake Lorenz, jako už tradičně, nasedl do gumového člunu a nechal se za obrovského aplausu unášet ČEZ Arénou - když pak vytáhl českou vlajku, bylo vymalováno. Fanoušky potěšilo také zapálení kaskadéra v „Benzin“ či obrovská hořící křídla, jež si Till nechal nasadit v závěrečném přídavku „Engel“.
Největší ohlas měly pochopitelně starší pecky, ať už ty z přelomového alba „Mutter“, či nesmrtelné hity „Du Riechst So Gut“ a famózní, celou halou odzpívaná „Du Hast“, při níž nabrala celá ohnivě-světelně-kouřová show snad největších obrátek. „Reise, Reise“ a „Rosenrot“ byly sice téměř ignorovány, nicméně kapela má na svém kontě takové množství hitů, že se zkrátka nelze zavděčit každému. Někomu mohla chybět populární „Amerika“, jinému „Rosenrot“, dalšímu zase „Ohne Dich“. Přesto celá hudebně-divadelní show vyzněla fantasticky a až na problémy spojené se vstupem musel být každý fanoušek berlínského sexteta beze zbytku spokojen. Tihle čtyřicátníci zkrátka ukázali, že jim to stále pekelně dobře šlape.
Setlist:
1) Rammlied
2) B********
3) Waidmanns Heil
4) Keine Lust
5) Weißes Fleisch
6) Feuer Frei!
7) Wiener Blut
8) Frühling In Paris
9) Ich Tu Dir Weh
10) Du Riechst So Gut
11) Benzin
12) Links 2 3 4
13) Du Hast
14) Pussy
+
15) Sonne
16) Haifisch
17) Ich Will
+
18) Engel
Foto: pouze ilustrační
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.